. He was beautiful; naked and warm, his knees hugging Ianto's hips, one hand resting on Ianto's stomach, the other
. raised to his mouth, rubbing absently. (A Matter of Time by Demotu)

Listopad 2011

Já je někdo jiný

24. listopadu 2011 v 13:30 | Anne |  Pokusy o čtenářský deník

Mám mraky oblíbených postav z knih. Přečetla jsem tolik knih, tolik jich uvízlo v hlavě. Kterou postavu si teď vybrat? Vyloučím historické postavy, básníky, co jsou hlavní postavou své básně a stále jich zbývá moc. Nemůžu si vybrat ani z hrdinů ze svých dětských let. To přeci nejde, abych si vybrala třeba Vinnetoua, ukřivdila bych Tomovi Sawyerovi, Huckleberrymu Finnovi, Jamesi Herriotovi, Tristanu Farnonovi, Gergeovi Weasleymu, Siriovi Blackovi, … Ohlédnu-li se za knihami z poslední doby, tak jich je taky hodně. Mám si vybrat Seregila? Pak by mi bylo líto Aleka a nejen jeho. Aragorna, Legolase, Tlauliho, Geralta z Rivie, Emiela Regise, Arkariana, Hassana, Krysaře,… Nebo si mám vybrat ze svých nedávných lásek? Třeba Sherlocka Holmese? A co ostatní? To jim nemůžu udělat. A když si vezmu naposledy dočtenou knihu - Divocí detektivové. Postav je tam spousta. Oblíbených je dost a ta nejoblíbenější je? Snad Juan García Madero nebo Krasomil Božský či Luis Sebastián Rosado, Odysseus Lima, Ernesto San Epifanio, Arturo Belano.



Válka barev

19. listopadu 2011 v 16:37 | Anne |  moje obrázky
Je to tvořené na téma barva. Která z barev se prosadí? Která bude ta, co upoutá divákovy oči? Která bude tou nejkrásnější/nejošklivější, jež zahluší ostatní?

Delší dobu jsem potřebovala něco na odreagování. Jen tak vzít barvy a bez zábran malovat. Odreagovat se od všech studií a návrhů do školy. Nakonec tam sice něco je. A to něco je tam proto, že jsem vzala papír s nedodělanou malbou vlka a rozhodla jsem se ho úplně nezamalovat. A vlastně tam možná má i význam.


Rimbaud a Verlaine podruhé

19. listopadu 2011 v 16:25 | Anne |  moje obrázky
To už se tu kdysi objevilo a já jsem si tehdy říkala, že to jednou spravím a myslela jsem kaňky. Poslední dobou jsem na ten obrázek myslela, nejčastěj před spaním. Strašně mě štvalo, že vypadá tak jak vypadá. Hlavně ty obličeje. A teď mám zápal plic a spoustu času. Vzala jsem to docela hrubě štětcem a možná jsem to úplně dorazila, ale konečně je to pro mě uzavřené. Můžu to šoupnout do šuplíku a nikdy víc se na to nepodívat... Přemýšlela jsem jestli se tam kdysi dostalo to, co jsem chtěla, aby tam bylo. Nevím jestli se to ta dostalo teď. Můj záměr byl takový, že Verlaine je opilý a ani nevnímá Rimbauda, který se mu přímo nabízí a hledá u něj něco, co mu Verlaine nedokáže dát. Básníkovu, vidoucí duši.


Chobotnice v akvárku

3. listopadu 2011 v 19:24 | Anne |  Denní věštec

Zmocnila se mě šílená touha něco napsat. Asi tak šílená jako posledních pár týdnů. Nebo možná měsíců. Ale úvahu do školy psát nechci. Úvaha je divný útvar. Je to suché, většinou. Zvlášť na základce jsem psala na téma doprava nebo tak nějak a obalila jsem to spoustou řečnických otázek, trochu mi to nabobtnalo střelenými řešeními a bylo z toho hromada zbytečných slov. A já vlastně nechci psát, já chci vytáhnout štětec a barvy a pořádně zřídit nějaký papír. Rozhodně se mi nechce kreslit nohy na zítra do kresby. Jo a taky se chci dívat na nějaký film. Ale z nedostatku času to zřejmě zůstane u nějakého seriálu. A taky bych četla. Jen co si vybrat? V jedné chvíli bych se ponořila do neuvěřitelného světa Mexika, v další už se chci podívat, co dělají králíci, pak si vzpomenu na stále nepřečtené Rimbaudovy básně a jsem opět v tom bludném kruhu, kdy zvláště zjišťuji, že na Rimbauda nemám potřebnou náladu, protože myslím na věci, co musím udělat do školy. A navíc si připomenu, že mám rozečtenou povídku v angličtině, což znamená, že jednu kapitolu čtu málem dvě hodiny, což je naprosto šílené. A právě, kdožvíproč, myslím na tu chobotnici, kterou jsem ve snu měla v akvárku ve svém pokoji. Sakryš já ji chci! A teď si vzpomínám na ten hrnek, v němž jsem si ze sauny odnesla čaj, a který jsem nevrátila, jelikož jsem se nedlouho poté probudila. A myslím, že mám toho psaní právě tak dost, tak zase možná snad někdy příště.