Nemohu uvěřit, že už jdu do školy jen příští týden. Od dubna jsem nevěděla, co dělat dřív a teď najednou nemusím nic. Teď si můžu lehnout a spát tři dny v kuse a svět se nezboří.
Dělo se toho strašně moc. Ani jsem nepostřehla, že by se uzavíraly známky z teoretických předmětů, všechno úsilí jsem vkládala jen do závěrečné práce (hrníčků). Po ty tři měsíce se dělo cosi, co mi splývá. Psala jsem jednu povídku denně, návrhy, brečení nad točírenským kruhem, maglání s glazurami, čtení, Rimbaud, Wilde, Úplné zatmění, návrh akvarelem hotový za čtyři hodiny, obhajoba.
Dneska jsme měli mít obhajoby od osmi, ale nakonec měl dříve design. Do dvanácti jsme se flákali. Většina byla strašně vystresovaná z obhajoby. Moc si dělají z toho, že ji neumí nazpaměť. Já jsem byla v klidu, na mě to vždy přijde těsně předtím, než na mě přijde řada. Dneska se to vyvedlo, tak jak bych nečekala... Svoje hrníčky jsem měla na kraji stolu, takže jsem mohla být buď první, nebo poslední. Se spolužačkou, co měla svou práci na druhé straně, jsem se domluvila, že půjde první ona. Profesorka říkala zadání práce a pak mi řekla, že mám jít. Takže jsem byla trošku v šoku, ale řekla jsem to v pohodě, protože na příchod stresu nebyl čas. Nakonec jsem dostala za dvě, čekala jsem trojku. Takže vlastně nad mé očekávání. Nad mé očekávání se nejvíc líbil také můj akvarel. Ale příští rok budu dělat návrhy dřív, obhajobu nebudu psát den předem.... Jsem zvědavá, jestli to dodržím.
Prázdniny ještě nezačaly a já už mám dvanáct knih, co chci přečíst. Vlastně pochybuji, že jen dvanáct... Navíc mám pocit, že jsem bohatá, objevila jsem knihu obsahující všechny díla Arthura Rimbauda, o kterém jsem si myslela, že vyšlo jen ve francouzštině. Ale nějaký dobrák jej přeložil i do angličtiny, které přece jen rozumím víc.
