. He was beautiful; naked and warm, his knees hugging Ianto's hips, one hand resting on Ianto's stomach, the other
. raised to his mouth, rubbing absently. (A Matter of Time by Demotu)

Leden 2011

Čísla neovlivňují život

31. ledna 2011 v 19:04 | Anne |  Denní věštec
Pořád čekám, kdy lidem dojde, že na známkách nezáleží! Chtěěla jsem to dát najevo, tím, že jsem z výpisu poskládala večerníčkovskou čepičku a položila ji na stůl. Mamka nerozumí vtipu a ani jeden z rodičů nepochopil absurditu vysvědčení.

Mohla bych mít samé jedničky (možná), ale k čemu by mi byly? Někdo se možná podívá na cár papíru a rozzáří se mu oči nad samými jedničkami, mně však ne. Vím, přece, že na lepší známky nemám..

Mám trojku z matiky, protože jsem líná pochopit geometrii.. Samozřejmě, že bych mohla mít dvojku. Minulý rok jsem měla z matiky za dva a doma jsem si vyslechla kecy jak to, že nemám za jedna.

Mám za dvě z češtiny, protože na jedničku nemám! Já to vím, učitelka to také ví. Mohla bych se doma šrotit na písemku pár hodin - raději je však strávím s knížkou...

Nemá cenu se nad tím vzrušovat... Lidi prostě mají sklony k tomu vyhledávat to, co se odlišuje. Na základce jsem nemívala na vysvědčku trojky, řešily se dvojky (třeba ta z těláku).

Na konci roku chci samé nuly...

Já se taky jmenuji Adéla

30. ledna 2011 v 21:47 | Anne |  Denní věštec
Třeba se taky jmenuji Adéla (říká mi to sestra). Tedy jen pokud se Adélám lbí krasobruslení (umění, jež kdosi degradoval na sport (pak se nelze divit, že se tam objeví tací, kteří to tak berou))...

Instatní smích

25. ledna 2011 v 22:09 | Anne |  Pokusy o čtenářský deník
Není to poprvé, a jistě ani naposled, co zmiňuji některé přečtené povídky. Někdy narazím na něco, u čeho hýkám smíchy od první do poslední věty - velice dobrá terapie.


Zločin a trest od Ingrid - tohle bych ani tak nenazvala parodií, ale kdo se nezasměje, je snad mrtvolou (tím jsem nemyslela Voldyho). Povídka má sice padesát jedna kapitol, ale o to víc zábavy přece.

Nějak jsem se nechala unést, takže pár základních údajů: slash 15+, HP/DM, nějaké vedlejší páry, AU...

Kde ji najdete: na Nápoji lásky je celá, ale tam potřebujete registraci; dá se najít tady (dejte ignorovat na té výstraze) a poslední kapitola se nachází zde a zde.

Zamilovala jsem si jí. Mám ji vytištěnou (už vím, že to opravdu není vhodná četba do technologie).


Romeo a Julie po Potterovsku od Martan - opět slash HP/DM; sedm kapitol, zápletku zřejmě všichni znají. Tohle opravdu nemá chybu (zvlášť bratr Snape (málem jsem umřela smíchy)).

Kde se nachází: odkaz


Muž v Dracově posteli (překlad Tofiam) - slash 15+, HP/DM (teď to vypadá, že jiné páry se nevyskytují); Draco si přivedl domů manžela (kdybych Lucíka nemilovala díky jiným povídkám, tak po tomhle bych neodolala).

Neznělo jedno z malfoyovských pravidel: Malfoye nic nevytočí? (Za sprosté výrazy nenesu zodpovědnost, to Lucík).

"JÁ JSEM KURVA KLIDNÝ! JSEM KURVA TAK KLIDNÝ, ŽE SE MŮŽU UŽ JEN ZABÍT!" starší blonďatý čaroděj se zachvěl potlačovanou zlostí a strachem. Po dlouhé křeči si vjel prsty do vlasů a rozesmál se.
V pohodě. Můj otec se totálně zbláznil, pomyslel si Draco.


Pocta Heathovi Ledgerovi

23. ledna 2011 v 11:16 | Anne |  Odpad
Včera jsem strávila den na druhém blogu. Zase na nějakou dobu se za něj nestydím. Zjistila jsem, že zase polovina odkazů nefunguje, takže jsem to už po několikáté překopala a tentokrát by to mělo být trvalé. Smazala jsem nehoráznou spoustu článků (ostatně jako vždy, když se mu věnuji).

Udělala jsem nový design.. Dlouze jsem přemýšlela, co na něj. Prohledávala jsem svou složku s obrázky (mám jich spoustu a stejně se mi nikdy žádný nehodí). Po pár neúspěšných pokusech jsem někde vyštrachala fotku plastiky koně od Da Vinciho. Vyřezala jsem ji a napadlo mne, že bych na ní někoho posadila. Napadl mne Heath, jelikož mám uložených pár jeho fotek na koni.

Přišlo mi jako dobrý nápad vytvořit mu jezdecký pomník... Teď už si tím jistá nejsem... Měl to být vtip, ale je to spíš ubohé. Uvažuji, jestli ho raději nedát pryč, jelikož nevím, zda někdo pochopí, jak jsem to myslela. I když si zase myslím, že po těch třech letech by si ho zasloužil.

Koupila jsem si knihu

20. ledna 2011 v 20:51 | Anne |  Denní věštec
 Dnes jsem chtěla před vyučováním navštívit second hand, měli zavřeno. Poblíž je knihkupectví, vybrala jsem si Valkýry od Paula Coelho (jeho asi známějšího Alchymistu, jsem nepřečetla, mrzí mě to (a víte, že jeho knihy mají nádherné obálky - Pavel Růt, grafik, jehož už znám)).

valkýry

Nauka o snech

20. ledna 2011 v 20:09
Zjišťuji, že mnohem raději, než abych se dívala na film, si přečtu knihu nebo povídku. Mnoho filmů vidím jen tak pro nic a pak jsou filmy, u nichž jsem nesondovala za jak dlouho už bude konec. Tohle je jeden z nich.

nauka o snech


Velice příjemný francouzský film, jež sice nezaujme každého. Respektive nezaujme toho, kdo příliš rozděluje sen od reality. Zabývá se maličkostmi, kterým mnoho lidí nevěnuje pozornost. Ukazuje, jak se cítí snílek v nudném světě dnešní doby.

Často jsem si nebyla jistá, jestli se to děje jen v hlavě hlavního hrdiny nebo je to realita. Mnoho nelogičností bylo logických (celofánové papírky se staly opravdovou vodou apod.).

Píšu nějaké pojednání o filmu a teď jsem začala uvažovat, jaký tam byl děj. Chápejte, děj, jež se táhne celým filmem. Jedním z témat bylo přátelství mezi mužem a ženou, jejich jakési platonické lásce (jestli se to tak dá nazvat).

Vlastně jsem zjistila, že to prostě není film, o němž by se toho dalo hodně říct, ten film se musí vidět.








nauka o snech

Melancholické vzpomínání

16. ledna 2011 v 16:08 | Anne |  Denní věštec
Takové počasí mně vyhovuje. Déšť se umoudřil až dnes (Proč vždy musím mít službu u koní, když je hnusně?). Byla jsem na procházce. Šla jsem jinudy než obvykle. Překvapilo mne, kolik se toho změnilo.

Bunkr, jenž byl připevněn pár metrů nad zemí mezi kmeny třech blízko rostoucích stromů, už není. Dá se tušit jen podle několika kousků prken, které se někomu  nechtělo odstranit. Býval tam hezký potůček - čistý. Dnes zapadaný listím a roura, z níž tekl, je kdovíkde… Schůdky jsou zarostlé, dřevo na ně použité, tleje. Rozházené ohniště. Bordel pod lavičkami a stolem - možná tam ještě někdo chodí - nic není věčné - vyrostli jsme (soudě podle láhví od alkoholu a nedopalků). Melancholicky jsem vzpomínala, jak jsem tam chodila s bratrem a kamarády. Na to jak jsme si tam tvořili zahrádku… Jak jsme si v bunkru vařili čaj...
Vyrostli jsme... S těmi kamarády se dnes ani nepozdravím. A s bratrem už taky tak dobře nevycházím.

Byla jsem se podívat na rybník. Kdysi jsme tam chodili často - ať už s kamarády, tak i s rodiči (ale s rodiči to nebyla taková legrace). V létě tam býval vor - troufli si na něj jen odvážlivci (přece jen nikdo moc nevěřil chatrné konstrukci a nadnášejícímu efektu kusu polystyrénu přidělaného zespod). V zimě jsme se zase klouzali po ledě a zkoušeli, jak blízko se můžeme přiblížit k díře, než začne led praskat.
Taky to bylo místo, kde jsem s kamarádem a jeho psem chodila na procházky. Zvlášť se mi vybavuje, jak se nabídl, že mi natrhá takové ty velké kočičky obalené žlutým pylem. Když ony vždycky jak na potvoru rostou tak vysoko, že na ně ze země nedosáhnete.
Naše bývalé kamarádství se dnes smrsklo na pozdrav a to možno spíš proto, že to byl spolužák.

Tak mě napadlo, že kdybych měla Fb, možná bych měla bývalé spolužáky v přátelích, jenže jej nemám, tudíž vím, že těch devět roků až tak moc neznamená.

Ještě malá úvaha: Proč je tolik nevraživosti mezi áčkem a béčkem? Neumím na to odpovědět. S většinou jsem se nebavila vůbec. Ani jsme se nezdravili! Ano, to bylo vtipné, seděla jsem s áčákem ve společné hodině (díky rozmaru učitelky) a nikdy jsme spolu nepromluvili. Vzpomenu ještě jednu holku, s níž jsem se u koní normálně bavila a ve škole jsem jí zdráhala jen poprosit, zda si můžu na ježdění půjčit jejího koně..

šlechtična

Zabíjíš mě, zimo

9. ledna 2011 v 17:50 | Anne |  Denní věštec
V zimě nemohu žít! Avšak možná přežiji. Chci být medvědem, jež celou zimu prospí. Chci být jako Rimbaud, jež si jen tak odešel do teplých krajin. Chci být psem, jež má ze sněhu radost. Chci se zamilovat do někoho reálného (to znamená i žijícího), aby mě hřála láska. Nebo chci raději osaměle výt na měsíc a snít.

Stýskalo se mi, školo

5. ledna 2011 v 18:45 | Anne |  Denní věštec
První den školy, stačí na to, abych pochopila, že opět jsem v nekončícím kruhu nestíhání. Užila jsem si dva dny volna navíc, díky talentovkám, za něž jsem stihla víc, než za celé prázdniny. Konečně jsem se rozhoupala k druhé kresbě, jakožto domácím úkolu, udělala jeden návrh na plaketu (sice neříkala, kolik jich chce, ale za jeden by mě zabila - jistí to zítřejší volná hodina). A dokonce jsem otevřela knížku (to jsem za celé prázdniny udělala možná dvakrát (povídky jsou zlo, ale také četba)). Dopsala jsem konečně povídku jako vánoční dárek. Také jsem navštívila babičku s dědou.

Uvědomila jsem si, že se nezadržitelně blíží pololetní práce. Och, hlavně její obhajoba… To bude horor, zvlášť když noční můrou bylo vytvoření vůbec nějakých návrhů na nechutný reliéf s písmem. Nejraději bych se propadla - dětinský nápad - spousta koní a slovo stádo - suché. Ještě mi zbývá barevný návrh - já nechci! A zvlášť o tom patvaru nechci mluvit. Mám strach, aby to nevypadalo: Tohle je můj reliéf na téma bla bla bla. Vybrala jsem si slovo stádo a namodelovala hodně koní - to bude trapas!

Ale pololetní práce bude za týden.? Horší je, že zítra píšeme z dějin výtvarné kultury, prý je to deset A4ek textu a já to suverénně odkládám na čtyřicet pět minut dlouhou cestu autobusem. Reputaci jedničkářky už jsem narušila tou horší dvojkou a na románském slohu pohořím, jestli se opováží tam nacpat všechny ty kostely, co mám v sešitě. A já si pomatuji jen pářící se slimáky - šifrovaný název pro kostel sv. Jakuba v Jakubu u Kutné hory.
No a čtvrtletka z matiky - za prvé to nestihnu - můj mozek není pověstný rychlými reakcemi, a za druhé dá tam příklady, na jejichž vyřešení bych potřebovala několik hodin. Můj bystrý úsudek - pohořím kvůli hazardnímu časovému limitu (jako ve velké většině případů). A to matematiku mám ráda. Milovala bych ji, kdyby nebylo geometrie.

Po víkendu píšeme z češtiny. Zmiňovala jsem někdy, jak nenávidím české autory (knih)? Ne, tak zmiňuji teď. Zatímco ve světovém romantismu jsem musela překousnout jen Jane Austen, tak v českém marně hledám někoho, kdo by se mi zamlouval. U Erbena a Němcové toleruji jen pohádky, ty se mi líbily, ale ten zbytek odhazuji coby odpad. Odpad, na nějž jsou Češi hrdí, jelikož tady nic lepšího nevzniklo. Bavila jsem se na to téma s mamkou a ta mi řekla, že nemohu srovnávat Shakespeara s Erbenem - tak jaký bych měla mít důvod to číst? Protože je to Čech. To je směšné!

Jediným pozitivem, jak se zdá, je že mám do angličtiny napsán průběh mých prázdnin (tentokrát jsem naplno přiznala, že mám ráda HP ff a některé postavy (třeba Draca), taky jsem zmínila pár povídek, které jsem četla i nečetla o prázdninách (doufám, že to (ne)bude hledat - samozřejmě jsou to vše slashe). Taky jsem psala o MASH mánii, o tom, že jsem se přestěhovala do Japonska, jak jsem dostala Draca ovázaného červenou mašlí místo zelené (názvy bradavických byly jedny z mála, jež jsem nemusela hledat - jestli mi to škrtne, tak ho budu nenávidět do skonání světa). A bohužel vypustila pasáž o osmém zhlédnutí Zkrocené hory, a zmínku o seriálu Queer as folk. Tentokrát mi nebude dva týdny říkat, že ten úkol mám donést, ale jistě mě zabije za ten rozsah (šest á-pětek textu). :D

Taky bych zmínila, že jsem ráda za své rozhodnutí, že nastává dieta po tom všem pojídání cukroví. Ano, přes Vánoce byly nejzdravější položky jídelníčku ryby (jen dvakrát :( ) a nějaké ovoce. Ale teď nastává jablko-pomerančová dieta. Dnes jsem měla na snídani jablko, jedno na svačinu, jeden pomeranč, ta hořká čokoláda se nepočítá - ta byla spořádána kolektivně ve třídě, tu zatracenou polívku ze sáčku si neodpustím (už dávno jsem si říkala, že tenhle hnus jíst nebudu a stalo se), na večeři jablko (a ten perník ze stromku se také nepočítá :)). O prázdninách byl vlastně ještě dobrý neslazený čaj (slazený nepiju a kupovanou tekutinu z plastových flašek také ne (a ani tekutinu kupovanou v obalech jiného materiálu (teda až na 100% džusy)).

Nejdůležitější část textu (nejlépe udělají ti, jež přeskočí rovnou k ní)

Víte, že nechápu, proč se tady tak rozepisuji. Nikoho to nezajímá. Ano, ani mě to nezajímá - asi proto, že jsem to jaksi vyplodil/prožil. Každopádně místo toho, abych nebyla líná a vzala sešit dějin ze země nebo se alespoň věnovala Čilichili, když už jsem si pro něj byla, či se podívala na anime nebo film, píšu tady takové výžblechty.

V absintovém oparu

2. ledna 2011 v 19:47 | Anne |  moje obrázky
Malba, jež má dlouhou historii, ale vůbec na to nevypadá. Dostala jsem nápad a pak jsem nakreslila mnoho skic, než jsem se dobrala ke konečné kompozici (a stejně není dobrá). Pak příprava tužkou na větší formát. A nakonec patlání s mými novými akryly (zase to svádím na to, že je mi ta techika zatím cizí).

Slashovité téma s mou oblíbenou historickou osobností (Arthurem Rimbaudem). Ne opravdu jsem si neoblíbila pijavici - Paula Verlaina, avšak toleruji ho, jelikož Arthur jej měl snad rád. Podobu jsem se snažila zastihnout pomocí dobových fotek a trošku jsem se inspirovala herci z Úplného zatmění (hlavně vlasy).

Může mi někdo vysvětlit, proč jsem tak nepozorná. Proč si takové obrázky nemůžu uklidit. Taťka - po velice dlouhé době - navštívil můj pokoj a já jsem ležela v posteli s knížkou, sestra měla na posteli jinou knížku a prohlížela si obrázky a můj úchvatný obrázek ležel na zemi. Naštěstí k tomu neměl komentář, ale i tak.. Prostě mi to není příjemné...


Stařec

2. ledna 2011 v 19:27 | Anne |  moje obrázky
Dodělala jsem úkol do školy, který jsem měla odevzdat ještě před prázdninami. A teď jen dodělat kresby a návrhy zadané na prázdniny. Kdyby nám nedali dva dny volna navíc (Ať žijou talentovky!), tak vážně nestíhám (tahle nestíhám jen trošku).

Perokresba podle Da Vinciho skici.