. He was beautiful; naked and warm, his knees hugging Ianto's hips, one hand resting on Ianto's stomach, the other
. raised to his mouth, rubbing absently. (A Matter of Time by Demotu)

Čas rozhodnutí

18. března 2016 v 14:51 | Elrond |  Denní věštec
Chodí tady lidí jako šafránu, ale přece jenom kdyby... Možná si někdo všiml změn ve jménech. Většina byla současnými přezdívkami. Elrond taky. Tedy vlastně do doby, než se mě muž zeptal: ,,A jak se budeš jmenovat?" A já odpověděl, že nevím. Ona na to: ,,Elrond mít v občance nemůžeš." Uznal jsem jeho argument a rozhodl, že tedy budu Hugo, pro přátele Elrond.

To je to rozhodnutí. Velké, přelomové a ke konečnému vyřešení jednoho velkého konfiktu.

Je mi dvacet dva let a na to, že asi od desíti let tuším, kde je problém, to řeším pozdě. Teda podle sebe pozdě. Jsem srab. Možná. Pravdou je, že nemusím doktrory. Nechtěl jsem to řešit s rodiči. A tak nějak jsem si myslel, že to zvládnu jako žena. Jenže ono to nejde.

Teď stojím na pomyslné hranici. Doma vystujpuji jako muž, před kamarády taky a mnoho z nich mě tak i oslovuje. Díky jim za to. Doktoři mě oslovují jménem Hugo. A pak jsou tady rodiče, kteří mě oslovují jako dceru (nezazlívám jim to, ještě to neví), oslovují mě tak v práci. A někdy staví i před nelehké otázky (Taková práce se pro ženu nehodí, vy byste ji dělala?).
Přemýšlím taky co teď. Na konci května bych mohl mít hormony a to znamená i pomalu začít žít jako muž na veřejnosti. Uvažuji, jestli není čas hledat si novou práci. Především kvůli peněz a s dostatečným předstihem, než budu nezařaditelný ani do jedné kategorie... Jako kluk můžu vypadat za rok, ale taky za několik let.

Možná se někomu zdá, že si zbytečně komplikuji život, ale mě se naopak hrozně moc ulevilo. Rozhodně je to lepší, než když jsem byl nervózní a neustále se hádal s mužem o malichernostech.
 

O morálce hovada

11. dubna 2015 v 17:05 | Lisa |  Denní věštec
Kocoviny nikdy nebyly snadné. Alkohol už snáším mnohem líp, zvracím jen vyjímečně a další den mám spíš jen demenci. A to i po tvrdém. A pak jsou tady morální kocoviny... Zřejmě si něco doháním,. protože v patnácti jsem se opíjel, ale nikdy se s nikým nelíbal ani s nikým nevyspal. První vztah až v devatenácti a taky sex. Teď se napiju hodně a je mi těch patnáct.

Velmi smutný příběh o ženské prolhanosti a mužské naivitě

14. března 2015 v 9:45 | Lisa |  Jednorázovky
S velkým skluzem, ale přece vznikl tento skvost do sosáckého Klišé binga. Pokud máte rádi Pána prstenů můžete se směle pustit do čtení zde.

A to je vše vážení a milí, co vám chci sdělit.
 


Nějaká reakce

1. března 2015 v 21:14 | Lisa |  Denní věštec
Mám krizi. Je načase si to přiznat.

Návrat?

5. března 2014 v 0:10 | Lisa |  Denní věštec
Toto je nečekané. Vskutku podivné.

Ale stalo, mám chuť psát a nemám to chuť psát na LJ, který mi stejně k srdci nepřirostl, tady je to však moje.

Dlouhý čas ušel od posledního článku. Rok 2012 byl rokem mnoha změn. Torchwood mi změnil život. Poznala jsem spoustu lidí, které jsem do té doby obdivovala. Letos tomu již budou dva roky. Z těch lidí jsou kamarádi. A jsou to, podle našich měřítek, zcela normální lidi. A jsou skvělými kamarády a přáteli.

Změnila jsem se. Život mě změnil. Úspěchy, neúspěchy, štěstí i smutek.
Po svém boku mám přítele, kterého si nesmírně vážím.
Mám přátele jichž si vážím. Nepodařila se mi maturita, ani podruhé.
Přestěhovala jsem se do Prahy.
Nenastoupila jsem na školu.
Potloukala jsem se po brigádách.
Našla jsem si práci na plný úvazek.
Přišla jsem o ni a zase se plácám v zasílání životopisu a chození po pohovorech.

Za tu dobu jsem toho zažila tolik! Setkávání s přáteli, LARPy ať už na motivy Pána prstenů či Torchwoodu. Nové světy... Torchwood, Pán prstenů a Silmarillion, Babylon 5. Tolik nových zážitků. Osamostatnění se, rodiče už mě nedokážou rozházet a už i tolerují, že žiji s někým jiným. Tolik smíchu. Nepřístojností. Svěřování...

Ale neúspěchy mi berou sílu. Asi čtrnáct dní mě provází stres, nervozita a strach. Nedovolují mi cokoli dělat. Nemám na to náladu, motivaci... Vše se zdá být ponuré a neveselé. I když jsou i záblesky, kdy jsem šťastna. Ale ne teď; drahý odjel za rodiči a nemá, kdo vykouzlit úsměv na tváři Elronda.

Nepřekvapivé změny

9. října 2012 v 21:41 | Anne |  Denní věštec
Spělo to k tomu dlouho, to znamená, že mnoho převratného se nechystá. S touhle komunitou se většina mých známých přestala paktovat před dávnými časy a nejsou noví, ktěří by mě zde drželi. Pokud se najde někdo, kdo má chuť nadále sledovat mé hlody, najde je tady. Zatím je toho velmi málo a vy běžní návštěvníci vidíte ještě míň, snad časem bude větší chuť do psaní, doufám v to. Na školní režim jsem si již zvykla, tak se to asi změní.

A už mám myš, tak si najdu o víkendu čas na nějaký vzhled.

Resty

8. srpna 2012 v 22:06 | Anne |  moje obrázky
Dvě kamarádky už si dávno přály, abych jim nakreslila koně z ranče.Konečně jsem se do toho dala. Ovšem už nikdy nemaluji nic hnědého, neumím to!

Co Doktor nechce vědět

19. července 2012 v 14:42 | Anne |  Drabbles
Fandom: Doctor Who, Viktoriáni
Varování: HARKNESS!





O psaní a nemocném oku

19. července 2012 v 14:17 | Anne |  Denní věštec

Do středy jsem využívala posledních možností být u koní, jelikož ve středu mě čekala operace oka a po ní se ke koním nepodívám asi čtrnáct dní…

Nebála jsem se toho moc. Ono na tom oku už moc zvrtat nejde, protože na něj tak jak tak moc nevidím. Byla to však záležitost velmi nepříjemná. Nejdřív mi oko znecitlivili kapkami, pak mi do něj kapali další dva druhy kapek, ozařovali a to je pro něj skoro smrt. Včera mě to šíleně bolelo, řezalo jako bych měla špatně nasazenou čočku. Vydržím hodně, ale tentokrát jsem se dopovala prášky od bolesti. Také jsem měla na včerejšek zakázané čtení a sledování televize, tudíž jsem byla bez knihy, povídek a Doctora, začala jsem teda psát, už taky bylo načase. Mám nahozených pár námětů na povídky a jako vedlejší efekt vzniklo drabble. Bylo by toho víc, kdyby mě od přemýšlení neodváděla ta zatracená bolest. Dneska už je to mnohem lepší. Od rána jsem bez prášku, bez slunečních brýlí a hlavně můžu číst!

Zkazky z prázdnin

11. července 2012 v 17:22 | Anne |  Denní věštec

Je dvanáctý den prázdnin a já jsem stihla přečíst jen čtyři krátké knihy (do dvou set stran).

Stále jsem nezačala nic psát.

Kam dál